Kromě peněz, práce, postavení a důvěry jsem prohrál ještě něco dost podstatného. Sebevědomí a sebeúctu. Většinu života jsem je hledal a budoval, dost jsem se při tom nadřel a dost jsem zkusil. A pak, když jsem je v sobě konečně našel, rozplynuly se, jako by ani nikdy nebyly. Další z následků dlouho skrývaného gamblingu.
Hodně lidí mi tvrdí, že ten nejdůležitější krok už jsem udělal. Že jsem přiznal svou závislost, šel s tím ven. Z vlastní čerstvé zkušenosti a z toho, co jsem se dočetl a vyslechl, se ale gambler ke svým démonům přizná většinou až ve chvíli, kdy už nemá jinou možnost. Dluhy jsou nezvladatelné, vylhané vzdušné zámky se bortí v chatrných základech a vy už se jen krčíte v koutě a klepete.
Zvenku je to asi nepředstavitelné, ale přicházejí stavy, kdy v obležení zoufalstvím a beznadějí z dalších a dalších proher ubývá možností. Cítil jsem, jak se mi kolem krku utahuje smyčka, dusí mě a já skoro nemůžu dýchat. Stál jsem na vratké stoličce a věčné balancování na ní mě tak unavovalo, že už se mi její odkopnutí začalo zdát jako dobré řešení. A z pomyslného nedostatku kyslíku jsem nebyl schopen střízlivého uvažování a uvědomění si, že smyčku mi utahuje a židlí kývá vlastní závislost.
Když máte štěstí, vydržíte to až do chvíle, kdy vám buď někdo otevře oči, nebo se pod tíhou dluhů provalí, že jste v hodně velkém průseru. A tak to bylo se mnou. Nebyla v tom žádná velká odvaha. Dostal jsem se až do tak bezvýchodné situace, že jsem musel nejprve přiznat jednu část problémů, tedy dluhy. Tím se povolilo sevření kolem krku, do mozku mi začal proudit kyslík a já se tak poprvé mohl podívat do očí tomu, co se zlověstně krčilo ve stínu mojí duše.
Snažím se o tom teď mluvit maximálně otevřeně, na rovinu. Je mým velkým štěstím, že mám v okolí dost lidí, kteří mají pochopení. Přes to, že jsem jim často ublížil. Samozřejmě jsou i ti, kteří pochopení nemají. A já proti tomu většinou nemůžu říct ani popel, vím, že na to mají svaté právo.
Kromě slov podpory jsou tu tedy logicky i výčitky. Jenže ty nejhorší výčitky má člověk sám vůči sobě. Obrovská úleva z "coming outu" je totiž velmi záhy vystřídána tím, že se o slovo přihlásí paměť a schopnost rozlišovat dobré od zlého. A tím vám v hlavě začíná putování skrz devět kruhů pekla.
Je to jako kocovina po hodně dlouhém flámu. Ty první dny byly přesně takové. Bolest hlavy, neschopnost spát a neustále nové a nové vzpomínky na to, co jsem všechno byl schopen "pod vlivem" udělat. Věci, které bych nikdy dřív neudělal, ze kterých se mi obrací žaludek naruby. Jak jsem ale postupně předával kontrolu nad sebou gamblerovi ve mně, hranice se smazávaly a posouvaly. Teď, když jsem schopen se na to celé podívat s čistou hlavou, to hrozně bolí.
A právě tady pak mizí schopnost úcty k sobě samému. O nějakém sebevědomí ani nemluvě. Ztratil jsem důvěru v sebe sama. Je ale zároveň jasné, že abych se z toho celého dostal, budu ji muset zase najít.
Jestli jsem něco pochopil, tak to, že si chci vzít zpět, co mi gambling vzal. Nebude to hned, nebude to všechno. Některé ztráty jsou nevratné, a to nemluvím jen o penězích. Ale pořád toho zbylo dost, o co stojí za to se porvat.
V Praze, 9. července 2020
Obsah pro předplatitele
Tento článek je pouze pro předplatitele.
Chcete číst dál a mít přístup k dalším příspěvkům této publikace?
Předplatit od 75 Kč
