Svět za zrcadlem lepší společnosti

Pročítám si vlastní zápisky z druhé poloviny roku 2019, kdy jsem byl už totálně "pod vlivem" gamblingu, ze života se pomalu vytrácelo veškeré světlo a já se hlouběji a hlouběji nořil do světa stínů. O veškerou práci jsem přišel, jen občas jsem se se překonal a udělal něco projektově, jinak jsem ale už pouze sázel a sháněl peníze, kde se dalo.

Stále více jsem se pohyboval na hraně života a smrti, protože v mojí pokroucené mysli se pomalu rýsovala už jen dvě řešení. Jedno z nich byla naprostá chiméra, a totiž výhra, která by mě dostala z dluhů.

Druhé řešení bylo tragické, viděno za střízliva naprosto nelogické a nepochopitelné. Vysvětlujte to ale gamblerovi, který si ani není schopen přiznat, že gambler je. Natož že rozumná cesta ven rozhodně existuje a začíná přiznáním (si) problému. Fakt, že jsem si ani v těch nejhorších fázích závislosti nebyl schopen připustit, co mám za problém, se promítá i v zápiscích z té doby. Tohle je jeden z nich. V podobě, jak jsem si ho tehdy zapsal.

---------------------------------------------------------------

Nechtěný svět za zrcadlem

Ještě pořád nevím, jestli je to jen krátkodobý výlet do jiné sféry společnosti, nebo tu uvíznu na dýl. Nebo tu dokonce chcípnu. Jedno ale vím jistě. Je to obrovská, i když bolestivá zkušenost.

Potkávám se v těch největších pajzlech s lidmi, kteří žijí úplně jinak, než jaký život jsem žil dřív já. A jaký život žijou ti, kteří mají dobrou práci a rodinné zázemí. Ti, kteří alkohol, drogy nebo hazard berou jen jako zpestření monotónního života.

Tady dole jsou tyhle věci život sám. Je to základ, ne rozptýlení.

Chodím do nonstopů a zaflusaných hospod, ve kterých je skoro pořád to samé osazenstvo. Především chlapi, občas i ženy. Svoje životy tu žijí, nechodí sem po práci nebo jednou za čas s kamarády. Někdy vyráží ven do světa, který se pro ně už v podstatě uzavřel, aby sehnali peníze na další pivo, panáka nebo sázku. Půjčit si, vyzvednout si dávky, něco ukrást nebo odnést do zastavárny.

A já to teď dělám taky.

Jsou tu lidé, kteří nadávají na komunisty, protože i po 30 letech od revoluce na ně mohou svést svoje posrané životy. Jsou tu lidé, kteří na komunisty dojemně vzpomínají a nadávají na kapitalismus a "rádoby" demokracii, protože i po 30 letech si na tyhle vymoženosti nezvykli nebo od nich dostali přes držku. Někdy cizí, někdy zcela vlastní vinou.

Jestli jsem si v té svojí osobní tragédii něco zachoval, tak to je vědomí, že za ni nemůže ani demokracie, kapitalismus nebo nějaký nemocný systém, ale jen já sám.

Ti lidé tady dole to asi většinou vidí jinak. S tím, jak se jim vzdálila naděje na jiný, a snad i lepší život, zapomněli i na to, že je sem pravděpodobně nedostali ani komunisti, ani kapitalisti. Jakkoliv jim často, především ti druzí, nenabídli ani pomocnou ruku, naopak jim tou rukou ještě přitlačili hlavu pod hladinu. Ztratili naději i vědomí toho, že nějaký jiný život existuje a existoval i pro ně.

Pití na dluh, v hrnečcích hnusný kafe podávaný na upatlaných podtáccích, nulová šance, že zítra nebo za půl roku to bude jiné. Ne, odsud se nechodí k volbám. A když přece jen, tak se nevolí politici, kteří mluví o hrubém domácím produktu, služebním zákonu, třetím důchodovém pilíři, obrovském střetu zájmů nebo sazbách DPH. Když už se jde volit, tak ty, kteří neurčitě a bez uzardění slíbí, že bude líp. Protože co kdyby se to týkalo i tohohle nechtěného světa za zrcadlem, za které "lepší společnost" nevidí...